Hraní rolí jako cesty k sebevědomí?


Odmalička mám problém s tím, že jsem děsně stydlivá. Bála jsem se ptát kolemjdoucích kolik je hodin, když jsem si do večera hrála na hřišti. Nebo objednat si langoš v okýnku s rychlým občerstvením, to byl můj osobní Everest. Dneska už se sice nebojím objednat si langoš (i když v nějakých podnicích by se člověk skoro bát měl) a na hlídání času mám mobil, ale stejně v mém životě existuje spousta bariér, které vznikly kvůli mé stydlivosti a strachem jít s vlastní kůží na trh.

Moje rodina dobře ví, že jsem hodně stydlivý člověk, ale kdybyste tohle tvrdili někomu, koho znám z posledních 5 let, tak by asi nevěřícně kroutil hlavou. Dneska už to na mně nikdo moc nepozná, pokud se tedy nepoznáme hodně dobře. Ale do dneška pořád cítím strach, když mám třeba s někým telefonovat, mám mít s někým schůzku a nebo jít na pohovor? To mám osypky několik dní dopředu! Nerada mluvím veřejně a občas se stydím i před svými přáteli být plně sama sebou. Nepíšu sem dnes proto, abych vám řekla odkud to pramení, ale spíš jaké pocity mám a jak s tím bojuji.

Docela dobře se mi osvědčilo umět vstoupit do jiné role. Nedá se to tedy úplně používat vždycky, protože když mám špatný den a nejsem úplně ve formě, tak mi prostě nic nepomůže, ale většinou to můžu v klidu použít. Inspirovala mě k tomu vlastně moje učitelka ze školy, která vyučuje prezentační dovednosti a týmovou komunikaci. Vždy jsme od ní dostávali materiály, kde byly takové návody, jaký mít například postoj, co dělat s rukama, jak jednat v různých situacích. A nejdřív jsem si říkala, že se něco takového nemůžu učit, není mi to přirozené, hrané fráze a postoje. Ale když jsem měla prezentovat nějaký projekt před skupinou lidí, tak jsem si to schválně vyzkoušela a už jen ten vzpřímený a sebevědomý postoj dost pomohl. Člověk se cítí úplně jinak. Po čase jsem se naučila se úplně odprostit od svých přirozených vlastností a vytvořila si alter-ego (jakkoliv děsivě to zní), které jsem se naučila vytáhnout vždy, když mám někde něco prezentovat. Ať už ve škole, v práci, před cizími lidmi.

Bojím se občas být někde sama ze sebe. Co když jsem moc nudná? Moc tichá, nezajímavá? Nebo naopak, co když jim připadám divná, až moc potrhlá, s podivným smyslem pro humor? Říkám nevhodné věci ve špatný okamžik? Připadám jim jen jako žirafa s křivými zuby a nosem?

Kdybych všechny tyhle svoje pocity nejistoty pouštěla neustále na povrch, tak bych neměla žádné přátele, nikdo by se se mnou asi moc nebavil, nedali by mi nikde práci a já bych si asi trhala vlasy. Občas svoje pocity člověk nemůže zastavit, tak si dá den oraz, možná si trochu pobrečí, a to je v naprostém pořádku. Není to lehké, vyrovnat se sám se sebou, dávat každý den na odiv všechny vaše klady a zápory ostatním a zároveň s nimi sám nakládat 24 hodin denně. Občas mi pomáhá uvědomit si, že ostatní až tak moc nezajímám, aby si všímali všech mých nedostatků a obav z nich, mají přece dost práce s tím, aby se zabírali sami sebou. Nemají čas na podrobnou analýzu vaší duše, pokud si je tedy neplatíte. 

Pokud vám komplikuje život strach ukazovat občas vaše pravé já, možná zkuste vést cestu přes odproštění se od sebe a převzetí role sebevědomější osoby. Časem zjistíte, že se tak vlastně dokážete prezentovat vy sami, aniž byste se potřebovali za tu roli schovávat. 

Nikola


Básnické střevo #5: Chvíli se topit.

pinterest.com
Jen na chvíli se topit, 
potichu v mém tichém světě.
 Nebudou se na mě zlobit, 
když nebude tečka v mé poslední větě?
 Jen chvíli tichem omámená, 
vzácně chvílí ustálená. 
Náhle zvedám se a voda mě tlačí ven,
 i když ještě nechci začít den. 
A zvuky se vrací.


Nikola

Všechno je dobrý, všechno je v pohodě.


Co vám mám povídat. Obvykle přidávám na blog jeden článek týdně, ale můj blog je odrazem mého života, takže když teď přidávám s delšími časovými intervaly, tak co to znamená? Že se na chvíli zas můj život zasekl.

Není to tak, že bych si nenašla hodinku nebo dvě na napsání článku, ale prostě nebyla motivace a ty správné nápady. Mám sice v plánu vám napsat zase nějaké tipy na filmy a seriály, které stojí za pozornost, ale nechtělo se mi teď o tom vůbec psát. Tak se vám tady radši vypisuju ze směsky svých myšlenek a dávám vám vědět, co se děje v mém životě.

Zkoušky jsou v plném proudu, to je věc první. Mám sice už asi tak polovinu za sebou, ale ty těžší kalibry na mě pořád ještě čekají a já se těším, až to budu mít úplně za sebou. Ale jak říká název článku "všechno je dobrý, všechno je v pohodě" a já jsem si tuhle jednoduchou větu v poslední době oblíbila, je to taková moje mantra, jestli to tak můžu nazývat. V podstatě mi to připomíná, že nikdy nic není tak černé, jak se na první pohled zdá a je dobrý mít věci občas tak trochu na háku.

A druhá věc, o které jsem vám chtěla napsat, jsou blížící se prázdniny! I když budu hodně v práci, tak ale pořád budu mít dostatek volna, abych si užila nějaké výlety a už se mi i rýsují konkrétní představy, ale teď je ještě zrealizovat. Určitě mám v plánu Český Krumlov, nejlépe ke konci června, a pak ještě pár výletů v červenci. V srpnu se uskuteční i koupání u moře, na což se taky moc těším. Co nám ale trochu narušilo plány, je nečekané stěhování. I když náš byt máme moc rádi, tak se bohužel musíme přestěhovat, takže teď hledáme byty jako diví a nic nám není dost dobré (už jsme tímto bytem rozmazlení). Každopádně v červenci bychom se měli už někam přestěhovat, protože pak není čas to zařizovat.

To by asi tak bylo k tomu, co se teď děje v mém životě a brzy se těšte na nové články, protože nápady se už začínají hromadit!

Nikola

O kreativní svobodě.

zdroj: pinterest.com
Stálo mě to přibližně dva týdny, kompletní vyprázdnění mojí nástěnky, nákup celé krabice fixů různých odstínů a tloušťky, sto pokreslených papírů, znehodnocení kůže na levém ukazováčku a 20 sekund přemýšlení, jak vám to předat. Ale je to tady.

Nemůžu říct, že jsem pociťovala nějakou krizi, to vůbec. Měla jsem pro svůj útlum v psaní dost dobrou výmluvu, a to práci a školu. A já to tak dělám často, že dlouho nic netvořím, a po delší době najednou vybublám jak vroucí kotlík explozivního lektvaru. Dneska bych vám chtěla oznámit, k čemu jsem dospěla a celou tuto úvahu nastartovala večerní rozprava s mojí dobrou kamarádkou, která je jen tak mimochodem éterická víla pomlčka malířka. Přišla jsem totiž na to, co je to kreativní svoboda. Co to skutečně je.

Víte, problém je, že jsem to vždycky chápala špatně. Říkala jsem si, že můžu psát naprosto o čemkoli, můžu si vymýšlet naprosto utopické světy plné pejsků, kteří šťastně občůrávají rohy ulic, mají věnce z buřtů a neznají pojem "vodítko". Nebo tak něco. To sice můžu, ale neuvědomila jsem si, že se nemusím držet jen psaní. Kdo mi zakazuje třeba zpívat? Psát texty písniček? Nebo kreslit? Lidi mě odjakživa chválili jen za mé psaní. Proto jsem se odmalička držela jen toho a zpívala si potají a svoje kresbičky shazovala vtipnými poznámkami na jejich účet. Ale v tom přece není žádná svoboda. Miluju pocit, kdy mám špinavé prsty od barev a vymýšlím humorné kresbičky (třeba jak medituju na levitujícím brambůrku..) nebo když se najdu v textu písničky a naprosto se v jeho obsahu utopím.

Kreativní svoboda a radost z ní mi dodává jakýsi extatický pocit. To, že něco vytvořím, dává mojí osobě smysl, a to je přesně to, co mě v mém životě pohání někam dopředu. Moje kamarádka kromě kreslení občas napíše i nějakou básničku (mimochodem napsala i jednu pro mě, což bylo asi to nejhezčí, co jsem od koho kdy dostala) a nezáleží na tom, jestli je to vznešený umělecký počin. Důležité je to, že jí to dává svobodu a ten dobrý pocit.

Není nic krásnějšího, než ztratit zábrany a najít smysl v umění. Tvořte umění, obdivujte umění. Já ráda poslouchám umění, když nějaké zrovna tvořím a dost často mě inspiruje. Taky se mi stane, že mě popadne myšlenka a já se tak moc bojím že odejde a nemůžu najít zrovna čistý papír, tak si tu myšlenku zapíšu na výplatní pásku. No a proč ne?

Nikola

Filmy mého dětství.


Poslední dobou mám pocit, že se čím dál víc vracím do svých dětských let. Možná si trochu hledám bezpečný koutek uvnitř sebe před světem, kdo ví. Každopádně se to projevuje potřebou koukat na filmy, které mě vrací do mého dětství a taky velkou potřebou čokolády a různých sladkostí. Ale dnes to nebude o sladkostech, nýbrž o filmech, které jsem v dětství měla moc ráda. K tomu ale přihodím jeden film, který jsem viděla poprvé nedávno (Kiki's delivery service), protože si myslím, že do téhle mé kolekce dětských filmů se krásně hodí a určitě bych ho doporučila všem věčným dětem a snílkům, jako jsem já. 

1. Kudrnatá holka

Moje mamka by vám určitě řekla, že jako malá jsem na tento film chtěla koukat neustále a přetáčela VHS pořád dokola jak blázen. A asi by měla pravdu, byla jsem velký blázen do nikdy nekončícího maratonu jednoho a toho samého filmu. A Kudrnatá holka za to tedy stála, i dnes se na ní ráda podívám a zavzpomínám si. Ústřední téma je dokonce celkem zajímavé, i když samozřejmě zápletka a to, jak se celý příběh odvíjí je dost jednoduché a cílí to opravdu spíš na děti, ale já si myslím, že je dobré takové filmy mít občas v zásobě, pokud se nechcete pořád potit u Schindlerova seznamu. Hlavní postavy filmu jsou dva tuláci, Bill a malá devítiletá holčička Sue. Společně se dostanou do Chicaga, kde se protloukají na ulicích a dělají malé podvody a triky a na tom tak nějak přežívají. Jednou takhle chtějí vyzkoušet trik na Grey, mladé a úspěšné advokátce. Bill chce předstírat, že ho Grey srazila autem, ale nevyjde to úplně podle jeho představ a Grey Billa opravdu srazí. Cítí se velmi provinile, a proto vezme Billa i malou Sue k sobě domů, aby to odčinila. Grey ovšem k Billovi a Sue začne velmi brzy pociťovat sympatie a všechno se začne v jejich životech měnit.

2. Nekonečný příběh

Naprosto nezapomenutelná záležitost mého dětství! Na prvních dvou dílech Nekonečného příběhu jsem naprosto ulítávala a měla jsem obzvlášť slabost pro Bastiena, hlavního hrdinu příběhu. Bastien se ve škole potýká se zlými spolužáky a jednoho dne se při cestě ze školy, před nimi schová v antikvariátu. Tam narazí na zvláštní knihu a zanedlouho zjistí, že je kouzelná. Začte se do ní a stává se součástí Nekonečného příbehu a říše zvané Fantazie. Bastien se setkává s létajícím psem Falcem a Átrejem a se spoustou dalších kouzelných bytostí. Já jsem jako malá nedokázala tolik vnímat celé poselství filmu, které v podstatě poukazuje na vzájemné porozumění, kompromis a to, že se nemáme bát svých citů a snění.

3. Matilda

Někomu možná ten film připadal jako šílenost, ale mému smyslu pro humor naprosto vyhovoval. Vypráví o podivném světě a ještě podivnějších lidech s nadsázkou a všechny postavy jsou velmi svérázné. Matilda je holčička, která se podle všeho narodila do špatné rodiny, protože je úplně jiná, než oni. Její otec je podvodník s auty, maminka se zajímá jen o sebe, své dlouhé nehty a obtloustlého synáčka, zatímco jejich dceru Matildu všichni přehlížejí a nemají ji rádi. Ta tedy hodně času tráví o samotě, chodí do knihovny a čte spoustu knih, ještě předtím, než by začala chodit do školy. Postupně také zjišťuje, že se uvnitř ní ukrývají čarodějné schopnosti. Ale teprve až Matilda nastoupí do školy, na které není něco v pořádku, tak se začnou dít zajímavé věci.

4. Doručovací služba čarodějky Kiki

Film jsem zhlédla asi tak před hodinou, takže píšu celkem čerstvé zážitky. Samozřejmě jsem ze všech filmů, co jsem od Miazakiho viděla, naprosto unešená, protože to podle mě představuje naprosto krásný, snový a občas i dost ulítlý svět, jiný od toho našeho. A Kiki's delivery service není výjimkou. Kiki je malá třináctiletá čarodějka, která odchází z domova společně se svým kocourem Jijim hledat město, kde se usadí a bude se učit dospívat, jak je v čarodějnických rodinách zvykem. Jiné čarodějky kolem ní umí kromě létání i další věci, třeba míchat lektvary nebo věštit, ovšem Kiki jen létá. Proto se ve svém novém velkém městě rozhodne provozovat doručovací službu. Seznamuje se s novými lidmi, zažívá dobrodružství a dostává cenné lekce.

5. Past na rodiče

Musím uznat, že tenhle film jsem viděla aspoň stokrát a ráda si ho pouštím i dnes, protože podle mě to je dobře udělaný rodinný film, který je vtipný a v ničem rozhodně neurazí. Navíc to asi je prozatím nejlepší role Lindsay Lohan, která si tu ještě jako malá holka zahrála rovnou dvojroli- protože hrála dvojčata Annie a Hallie, které vypadají naprosto identicky, ale nevyrůstaly spolu, protože jejich rodiče se rozdělili a každý si vzali jednu z děvčat k sobě (což mi teda přijde dost na hlavu). Holky se nikdy nepotkali, protože Annie se svojí maminkou žije v Anglii a Hallie zas s otcem v Kalifornii. O čem by ale ten film byl, kdyby se holky nakonec nepotkaly, a to na stejném letním táboře, kam je oba rodiče poslali, ale kdo mohl tušit, že je pošlou na úplně stejný tábor? Annie i Hallie a celý tábor jsou samozřejmě šokováni jejich podobou, ovšem povahově už si holky tak podobné nejsou a na začátku se dost nesnášejí a dělají si různé naschvály. Nakonec se ale přece jen sblíží a zjišťují o sobě čím dál víc a nakonec se dopátrají toho, že jsou vlastně sestry a upředou pekelný plán, že se prohodí. Annie pojede do Kalifornie a Hallie do Anglie. A teprve tehdy sranda začíná.


Jaké jsou vaše nejoblíbenější filmy z dětství? Máte je rádi dodnes?

Nikola


Oblíbená místa v Praze #4: Home Kitchen, Vegg Go a další


Jak jste si mohli všimnout, tak jsem na blog nepřispěla už skoro 2 týdny. A věřte mi, že mě to hrozně moc štvalo! Nic na světě mě nebaví tolik, jako něco sepisovat a nějak kreativně se projevovat. Ale byla jsem naprosto pohlcena povinnostmi, prací a rodinnými záležitostmi. A kdybych si neplánovala asi tak každou hodinu svého života v diáři, tak bych asi nezvládla ani tohle. A bohužel bude hůř, protože všechny moje školní projekty čím dál víc tlačí na pilu. Ale já se tím nějak probojuji!

To na úvod, proč nebyl delší dobu článek. Mám samozřejmě docela dost nápadů, o čem bych chtěla psát a konečně jsem si zvládla v klidu sednout a ničím nerozptýlená vám napsat další díl mých oblíbených míst v Praze. Už jsem napsala několik dílů předtím a po dlouhé době jsem se rozhodla tohle téma oprášit.

1. Home Kitchen

Když jsem se nastěhovala blízko Andělu, tak jsem byla zklamaná tím, jak málo dobrých kaváren a podniků tam je. Co se týče kávy, tak Costa nebo Starbucks opravdu moje potřeby neuspokojí ani zdaleka (protože to není káva). Ale časem se to na Andělu čím dál víc probouzí k životu. Hned vedle kina Cinestar otevřeli Home Kitchen, což je bistro, které má další tři pobočky po Praze. Je to tam trochu dražší, co se týče jídla, káva je za takovou průměrnou pražskou cenu, řekla bych. Musím ale uznat, že všechno je tam naprosto výborné, takže ta cena vás až tak bolet nebude, až tam něco ochutnáte. Navíc prostor je moc příjemný a pohodový, moderní a čistý vzhled, tlumenější světlo a velké masivní dřevěné stoly. Já se tam vždy cítím strašně příjemně.

2. Le Camille

Další nenápadný podnik hned na Andělu, který jsem objevila prostě náhodou, když jsem šla kolem. V podstatě je to jen takový malý prostor, kde si u pultu můžete koupit limonádu, ovocný džus nebo mléčný koktejl (mimochodem naprosto vynikající) a taky dorty, bagely a saláty a to si můžete dát na jejich malé zahrádce, kde jsou asi dohromady tři stolky. Pro jaro a léto naprosto ideální místo, kde se při procházce můžete osvěžit a dát si nějakou dobrou sváču.

3. Kavárna v sedmém nebi


Trochu punková záležitost. A už jsem od pár lidí slyšela, že to tam nemají rádi, ale mě si to místo z nějakého důvodu získalo. Zaprvé tam mají všechno taky strašně dobrý, ale hlavně za hodně dobrou cenu! Až překvapivou. Kavárna má svůj specifický vzhled, patrová konstrukce ze dřeva, která strašně vrže a uprostřed toho všeho je figurína nějakého anděla, který se houpe na houpačce. Takovej správnej bizár a moje oblíbená zašívárna. Musím doporučit jak kávu, tak dorty, tak toasty a Spiced Chai. A v létě si tam zajděte na fialkovou limonádu!

4. Kofárna

Musím přiznat, že tohle místo jsem zatím navštívila jen jednou a není pro mě asi něčím výjimečné oproti ostatním kavárnám, ale přece jen ho tu chci zmínit, protože káva tam je dobrá, ochutnala jsem i cookies, které jsou teda taky super a i ten interiér působil příjemně, opět čistý a moderní. Je to další fajn kavárna na Újezdu, kde se můžete spolehnout, že vám udělají moc dobrou kávu a že se tam budete cítit dobře, obzvlášť za takového deštivého dne, kterých teď zažíváme víc než dost.

5. Vegg Go


Poprvé jsem Vegg Go objevila na instagramu, nějak jsem se k němu proklikala a příjemně mě potešil výběr jídel a dost dobrá cena. Pro ty, co to neznají, tak Vegg Go je v podstatě veganský a vegetariánský "fast food". Není to prostě úplně klasická restaurace, spíš taková jídelna. Většina jídel je tam na váhu, takže při příchodu si vezmete tác, talíř a nabíráte si cokoliv, co chcete a na pokladně vám to zváží. Mají tam suprové polévky, hummus, vegetariánské burgery, různé luštěninové pokrmy, saláty, ale hlavně ten nejlepší bagel se sušenými rajčaty. Jen o něm píšu a už slintám! Já jsem ve Vegg Go poprvé byla, když jsem přes Vánoce pracovala na Chodově, tak jsem si tam dala oběd a byla moc spokojená. Každopádně mi bylo líto, že nemám Vegg Go blíž. No a oni mi před pár měsíci otevřeli novou pobočku na Andělu! A rovnou dvě patra! Horní patro tam slouží jako taková zašívárna se sedačkou z palet, kde si můžete dát kávu a nějaký dobrý zákusek a já tam byla nedávno s kamarádkou a málem jsme tam na těch sedačkách usnuly, jak je to tam pohodlné.


A jaká jsou Vaše oblíbená místa v Praze?

Nikola

Návštěva Osvětimi.


Minulý víkend jsme se na popud mojí ségry vydali do Osvětimi v Polsku. Sice to byl narozeninový víkend naší mamky a mně to přišlo jako drastický způsob, jak oslavit narozeniny, ale zase na druhou stranu tématika 2. světové války nás všechny dost zajímá, takže jsme na to byly dost zvědavé. 

Vyrazilo nás pět, toť naše rodina a ségry kamarádka Kája. V sobotu v 6 ráno už jsme byli na cestě. Já jsem si udělala snídani do krabičky a kafe do Keepcupu, takže jsem byla na ráno celkem dobře vybavená a zabavilo mě to slušně na první hodinu jízdy v autě. Kolem té 8 jsme se už začali všichni probouzet a v autě panovala dobrá nálada, protože jsme pořád se ségrou vymýšlely nějaké srandičky a Kája, která seděla mezi námi působila jako tlumič, ale spíš všechny naše vtípky odnášela. Což je celkem špatný, když chtěla celou dobu spát.

Kolem 12 hodiny jsme už přijížděli do Osvětimi a prohlídku jsme měli domluvenou na 13.00, proto jsme se uchýlili na nedaleké parkoviště a dali si něco k jídlu. Asi 10 minut před 13 hodinou nás už pouštěli do budovy, kde jsme si měli vzít sluchátka a zařadit se ke svojí skupině, ale mně se vždycky někde musí stát nějaký trapas, a tentokrát se to týkalo mého batůžku, který jsem měla na zádech. Slečna u vchodu mě zastavila a vysvětlila mi, že ten batoh je moc velký a s ním mě dovnitř pustit nemůžou. Tak jsem se musela smutně otočit a jít zpátky na parkoviště, kde jsem si ho schovala do auta. Takže Niky dělá zase komplikace, já vím. 


Konečně už jsme byli u hlavní brány, která působila opravdu děsivě. "Arbeit Macht Frei", ,,Práce osvobozuje"- nápis, který se tyčil nad hlavní bránou. Možná jste slyšeli, že nápis není originální, v roce 2009 ho totiž někdo ukradl a toto je kopie, která byla vyrobena pro muzeum. Kolem celého koncentračního tábora byly ploty z ostnatého drátu. Nacházeli jsme se v Auschwitz I., první tábor, který byl v Osvětimi založen. Byl mnohem menší než Březinka, kterou jsme viděli ještě ten den později, ale stále na mě působil děsivým dojmem. Oprýskané cihlové domy, všudypřítomný chlad a cedule s lebkou a nápisem "STŮJ!". Když jsem si šla ceduli vyfotit, abych měla nějaký materiál na článek, tak čím víc jsem se k ceduli blížila, tím silnější byl můj nepříjemný pocit, jako by mě někdo sledoval a já dělala něco špatného. 


Prošli jsme několik těch domů, ve kterých byla stálá expozice. V jednom z těch domů jsme se dozvěděli něco o tom, jak to vůbec začalo, že byl tábor založen v roce 1940 a původně sloužil jen pro politické vězně a postupem času (za necelé 2 roky) se z něj stal prostředek masivní genocidy. Na zdech jsme se mohli dočíst citáty různých politických osobností 20. století, ve kterých se psalo o tom, že ,,Žid není lidská rasa a nepatří k nám a musí být vyhlazena.." a další v takovém stylu, asi si to dokážete představit. Hodně silně na mě působily dobové fotografie a příběh tzv. Sonderkommanda (vězňů, kteří byli fyzicky dostatečně zdatní, většinou židovského původu), v překladu zvláštní oddíl, který měl za úkol příšernou věc, a to starání se o mrtvá těla. Vytahovali je z plynových komor a převáželi do pecí, do drtičky kostí, a tak dále. Představte si, že se museli starat o těla lidí, kteří jim byli třeba i blízcí, být svědky smrti vlastní rodiny a nehnout brvou. 



Dále jsme viděli třeba fotografie, jak někteří lidé vypadali před vstupem do koncentračního tábora a po jejich osvobození. Žena, co měla 75 kilogramů, a po roce 1945 pouhých 25.. Lidé často i po opuštění Osvětimi umírali na následky nemocí.. Do Osvětimi bylo přivezeno 1 300 000 lidí a zachránilo se jen 7 500 a i spousta z nich se nedožila dalších několika let po válce. Nebo taková stěna plná fotografií skutečných vězňů, co byli v Osvětimi vyfoceni pro evidenci (což už se s narůstajícím počtem vězňů přestalo řešit) byla srdcervoucí, stejně jako vitrína plná bot těchto lidí (mezi nimi i spousta dětských botiček), které jim byly zabaveny hned po příchodu, společně s veškerým jejich majetkem, třeba ještě takové kufry, podepsané jejich jmény nebo nádobí.. Vzali si všechno co vlastnili s sebou a ještě netušili, kam to vlastně jdou. 

Opravdu strašidelné byly 2 tuny vlasů, které jsme mohli vidět ve vitríně. Patřily židovským ženám a nacisti je využívali na výrobu textilních látek. Viděli jsme také zmenšenou podobu plynových komor a krematorií, na čemž jsme mohli dobře vidět efektivní postup masového vraždění. Do plynových komor byl vypouštěn Cyklon B a je smutnou ironií, že za jeho vynálezem stojí německý chemik Fritz Haber, který ale nemohl tušit, že se bude využívat na něco takového. Poprvé byl vyzkoušen na 250 romských dětech a když Němci viděli, že fungoval, tak to mohli vyzkoušet v Osvětimi, a to konkrétně v roce 1941, ve sklepě bloku 11, kterému se dodnes přezdívá ,,Blok smrti". 


Do té plynové komory jsme měli možnost nahlédnout, viděli jsme stropní otvory, kudy se Cyklon B do sklepa dostával, nehty obětí, zaryté ve zdech, když se snažili dostat ven a lezli jeden přes druhého. Byla to první plynová komora v Osvětimi. Když vznikla Březinka, mnohonásobně větší tábor, tak tam postavily takové komory hned čtyři. Do Auschwitz Birkenau (Březinky) jsme se pak dostali autobusem, jen pár minut cesty od hlavního tábora. Jeho velikost mě naprosto šokovala. Většina domů už tam byla zbořena, to proto, že ke konci války se Němci snažili rychle zbavit jakýchkoli důkazů o existenci tábora, a my si mohli prohlédnout jejich základy. 

Později odpoledne jsme už vyrazili domů, protože nás čekalo 5 hodin cesty zpět domů, z čehož se nakonec vyklubalo asi hodin šest, kvůli dopravní zácpě. Takže jsme dorazili asi někdy po 11 v noci a já ten večer měla upřímně celkem těžké spaní. Aby taky ne, po tom všem, co jsem tam viděla. Ta atmosféra, která pořád visela ve vzduchu, ta se nedá smazat, ani kdyby tam postavili zábavní park s kolotočem. 

Jsem ráda, že jsem se mohla do Osvětimi podívat, protože i když to není nic pro citlivé povahy, tak je to něco, co by měl podle mě každý vidět a přehodnotit své priority, problémy a dokázat projevit soucit.

Nikola


Co bych poradila svému mladšímu já?

Ty doby, kdy mi bylo třeba 15 let, byly dost divoké. Musím ale přiznat, že až tak moc věcí nelituji, protože by to nebylo ono. V mé pubertě se stalo hodně hezkých věcí a taky hodně smutných, které k tomu ale už dnes neodmyslitelně patří. Kdybych si uvědomovala následující body, tak by asi bylo hodně věcí jinak, ale naivní nevědomost nás bude provázet, dokud se prostě z něčeho nepoučíme. 

1. Méně je více.
Tohle je zrovna nejvíc povrchní rada, ale také by se v té době určitě hodila. Dělala jsem se sebou různé šílenosti, oblékala se jak dítě květin, pak zase nosila koženou bundu, obarvila si vlasy na černo, ostříhala se na ježka, nosila hluboké výstřihy (taky jsem měla nějaká prsa!) a malovala si černé linky o stošest. Musela jsem si to prostě všechno vyzkoušet a tohle ani není všechno, co jsem se svým vzhledem vyzkoušela. Každopádně jsem byla dost extravagantní puberťák a musel být na mě asi zajímavý pohled.

2. Neporovnávej se s ostatními.
Tohle je asi bod, který platí univerzálně, ne jen pro mladé lidi. Máme totiž tendenci to dělat všichni, bez ohledu na věk. Bojíme se být sami sebou a myslíme si, že se musíme co nejvíc podobat ostatním, abychom zapadli. Možná je tohle důvod, proč se tak často cítíme v depresi a nejsme ze svého života šťastní. Protože nežijeme život svůj, ale kopírujeme život někoho jineho. Sami si bráníme být šťastní a svazujeme se vzory kolem sebe. Teprve až dáme najevo své opravdové já, tak budeme šťastní sami od sebe.

3. Když si tě neváží, nech ho být.
Opět něco, co by se mělo připomínat po celý náš život. Nemusíme se obklopovat osobami, pro které znamenáme méně, než si dokážeme sami připustit. Mluvím jak o partnerech, tak o přátelích. Vidím to kolem sebe pořád. Zvládla jsem 4 roky dobývání člověka, kterého jsem se nechtěla pustit. Shazovala jsem se pro něj, trápila se, dělala jsem první poslední, aby on byl šťastný. A když jsem se z toho konečně vymotala, tak jsem byla opravdová nicka. Zničená, nemocná, vyhublá a bez špetky sebevědomí. Ale jak jsem se z toho vysvobodila, tak od též doby bylo už jen lépe. A tak to bylo i s nějakými lidmi, se kterými jsem se chtěla mermomocí přátelit. A oni se mi posmívali za zády, psali mi ošklivé zprávy a pak si ze mě dělali legraci i před spolužáky. Nikdy to za to nestojí a jen vám to ublíží.

4. Nikam nechvátej.
Strašně moc jsem se těšila, až zažiju první pusu, první opilost, první sex, první bydlení se svým klukem.. A strašně moc už jsem chtěla být velká a být někde jinde, než v tom malém Táboře, kde mi nikdo nerozuměl. A jak moc bych se teď chtěla vrátit zpátky do dětství. I když jsem ráda, že mám všechny tyhle věci už za sebou, protože dospívání je dřina, tak na tom přece něco je, být malé bezstarostné děcko a mít ještě úplně všechno před sebou. Protože život utíká hrozně rychle, i když vám to tak možná někdy nepřipadá. 

5. Neměň své názory kvůli druhým.
Tohle tak trochu souvisí s tím ponižováním se před ostatními a snahou se zalíbit. Jasně, že jsem kvůli jiným lidem dělala věci, které až tak moje gusto nebyly. Tvrdila jsem, že poslouchám stejnou hudbu jako ostatní, i když se mi ani za mák nelíbila, snažila jsem se nosit podobné oblečení, říkala jsem o lidech věci, které říkali lidi, se kterými jsem se tak moc snažila kamarádit. A k čemu mi to bylo? Měla jsem ze sebe akorát špatný pocit. A chtít se kamarádit s lidmi, kteří vás nechápou a nerespektují váš názor, je hloupost.

6. Važ si své rodiny.
Asi ta nejdůležitější rada. Nejvíc lituji toho, že jsem si to dřív neuvědomovala. Doteď z toho mám výčitky svědomí. Pořád jsem běhala za klukem, se kterým jsem chtěla být, lhala jsem doma a trápila svoji mamku, která se o mě bála. Dlouho jsem dávala přednost kamarádům a klukům, zatímco moje rodina mi připravovala narozeninovou oslavu, já byla celá paf z toho, že jsem u toho kluka doma. Bylo to ode mě tak hnusný. Ale naštěstí přišla doba, kdy jsem konečně pobrala aspoň trochu rozumu a začala si toho všímat. A od toho okamžiku se to snažím svým nejbližším vynahradit a činit je šťastné a snad tím i trochu splácím ten dluh. A i já jsem šťastná, že mám ke svojí rodině čím dál blíž, uvědomuji si, co vsechno máme společného a co jsem zdědila.


Co byste Vy poradili svému mladšímu já?

Nikola

Tvoříme jídlo #2: Červená čočka na kari


Další recept, který si dělám poměrně často, je červená čočka na kari. Přivedla mě k němu babička, když jsem u ní byla jednou na obědě. Jeho příprava je rychlá, protože červená čočka narozdíl od té zelené nepotřebuje namáčet a vaří se maximálně 15 minut. Navíc podle mě chutná i mnohem líp než ta zelená. K čočce si můžete přidat například volské oko nebo třeba cizrnové kuličky, ale klidně si to můžete dát i s plátkem masa, pokud máte chuť. Já ji mám nejradši s vajíčkem a čerstvou zeleninou a hlavně hodně kari!

Co budete potřebovat? (na 2 porce)

-200 gramů červené čočky (loupané)
-cca 100-150 ml rajského protlaku
-2 stroužky česneku
-1 cibule
-kari koření (já vždycky posypu celou plochu čočky na pánvi)
-olivový olej
-sůl
-pepř
-vejce na volská oka (nebo zvolte jakou přílohu chcete sami)
- doporučuji na posypání nakonec jarní cibulku

Postup:
Nejdříve si uvařte čočku podle návodu na obalu, což znamená nejdříve propláchnout ve studené vodě, a pak vařit maximálně 15 minut. Slejte vodu a čočku si odložte na chvíli stranou. Nakrájejte si cibuli na menší kostičky a oloupejte česnek. Nahřejte si pánev a na trošce olivového oleje si osmažte cibulku dozlatova, přidejte nadrcený česnek. Pak je čas přidat čočku a celou směs promíchat. V tuhle chvíli posypte celý povrch čočky kari kořením (kdo má hodně rád kari jako já, tak prostě sypejte a ďábelsky se usmívejte) a promíchejte. Nechte kari tak půl minutky, aby se na pánvi ovonělo a přidejte rajčatový protlak (pokud jste koupili takový, který má tužší konzistenci, tak přidejte trochu horké vody). Pak už je doba pro prohřátí a ochucení celé směsi, takže sůl a pepř, ochutnejte a pokud vám tam něco chybí, tak to tam prostě ještě přidejte.



Dejte vědět, pokud jste recept zkusili!

Nikola




Můj filmový koutek #9: T2 Trainspotting, Rozpolcený


Po více jak týdnu se ozývám, ale nějak jsem dřív nebyla schopna vyprodukovat něco kloudného na blog, a to z několika prostých důvodů. Za prvé hodně školy. Za druhé hodně práce. Za třetí velká únava a málo spánku. Navíc jsem absolutně nenacházela v posledních dnech chuť a inspiraci do psaní a říkala jsem si, že by nebylo zdravé se do toho nutit a pak vytvořit něco, co by bylo vypocené. Proto až teď a s lehkou chutí píšu tento článek, tentokrát o filmech, které jsem za poslední dobu viděla. Bylo jich tedy víc, například ještě Logan nebo Masaryk, kterého maximálně doporučuji. Chtěla bych se ale podívat na zoubek těmto dvěma.

1. T2 Trainspotting

Říkala jsem si, že je mojí naprostou povinností zmínit tento film, alespoň krátce na mém blogu. Trainspotting z 90.let pro mě byl vrcholným zážitkem mé puberty, ukázal mi svět trochu alternativních filmů a stylu natáčení. Samozřejmě taky svět drog z drsného skotského prostředí punku a fanatických fotbalových fanoušků. Prostě klasický, sprostý a obscénní Irvine Welsh, jak ho mám ráda. Podobného stylu se drží i nový díl, takový důstojný revival, vedený opět režisérem Danny Boylem. T2 Trainspotting nám přináší pohled do života všech čtyř hlavních hrdinů z prvního dílu. Já se upřímně divila, že se neufetovali k smrti nebo se v případě Begbieho nepoprali na život a na smrt. Film nám nepřináší žádné zásadní zvraty nebo pořádný děj, což mi vlastně nevadilo, protože jsem fanoušek. Ale jinak to určitě uvidí lidi, kteří s prvním dílem co dočinění neměli nebo nejsou až takoví nadšenci. Danny Boyle a i herci tu hrají na nostalgickou strunu a to pořádně. A soundtrack je fantastický, stejně jako u prvního dílu.


2. Rozpolcený

Na film jsme šli do kina s velkým zpožděním od premiéry, protože jsem nebyla stoprocentně přesvědčená, že chci film vidět v kině. Každopádně okolnosti nás do kina na promítání přivedly a my jsme stanuli tváří v tvář slušné šílenosti. Kevin (James McAvoy) je chlapík, co už je chlapík, co už je od pohledu trochu zvláštní. Ale pak zjistíte, že se nejedná o Kevina, ale o Barryho, Dennise, Patricii, Hedwiga...Abyste to správně pochopili, Kevin trpí mnohonásobnou poruchou osobnosti. Skrývá se v něm celkem 23 lidí, ale ne všichni to mají v hlavě úplně v pořádku. A právě osobnost Dennis jednoho dne unese tři dívky a zamkne v podzemní kobce, kde je nikdo neslyší. Ukáže se ale, že to není nápad Dennise, ale nové osobnosti, která se dere na povrch a trefně ji všechny osobnosti nazývají ,,Netvor". I když je film občas trochu mimo a některé věci neuvěřitelné, tak se tu můžeme setkat se zajímavou psychologickou úvahou, a to pokud máme schizofrenní poruchu a v nás skutečně přebývá jiná osobnost, je možné, aby měla jiné tělesné schopnosti a predispozice? Může být jedna osobnost slabá a druhá silná? Jedna být slepá a druhá skvěle vidět?

A jaké filmy v poslední době zaujaly Vás?

Nikola